Inovace jako vzpoura: Nobelova cena za odvahu měnit svět

Ekonomický růst je jako dítě, které se po pádu zkouší znovu postavit. Chvíli váhá, pak udělá nejistý krok – a když se konečně rozběhne, narazí do další zdi. Včerejší laureáti Nobelovy ceny za ekonomii – Joel Mokyr, Philippe Aghion a Peter Howitt – tuto věčnou lidskou hru s gravitací pojmenovali, změřili a vysvětlili. A především: ukázali, že to, čemu říkáme „pokrok“, není zázrak, ale systém.

Nobelův výbor ocenil trojici mužů, kteří zkoumají DNA inovací. Mokyr, historik s citem pro ekonomickou poezii, ukázal, že průmyslová revoluce nebyla jen náhoda z britského počasí a páry, ale především mentální změna – společnost začala věřit, že vědění má praktickou hodnotu. Aghion a Howitt pak matematicky rozebrali, co Schumpeter kdysi popsal intuitivně: že každá nová myšlenka zabíjí tu starou. Říkají tomu kreativní destrukce, a není to jen ekonomická teorie, ale spíš zákon přírody. Když chcete nový les, musíte spálit starý.

V době, kdy se svět hádá o regulace umělé inteligence, o „spravedlivou“ zelenou transformaci nebo o hranice státní podpory výzkumu, působí jejich teorie jako připomínka: inovace se nedají poručit, jen usměrnit, aby nespálily všechno kolem. Aghion včera při přebírání ceny řekl, že ekonomická moc dneška se měří v rychlosti inovací, ne ve velikosti továren a tímto tvrzením uhodil hřebíček na hlavičku – továrny jsou jen fyzická podoba myšlenek. Kdo neinvestuje do myšlenek, vyrábí minulost.

Joel Mokyr zase dodal, že každá éra pokroku začíná rozhodnutím věřit rozumu víc než tradici. A právě tato víra se dnes láme. Mezi optimisty, kteří vidí v technologiích spásu, a skeptiky, kteří v nich cítí apokalypsu. Nobelův výbor tímto oceněním jasně stojí na straně prvních – těch, kteří tvrdí, že jediná cesta ven z krize vede skrz ni.

Když si člověk čte práci Aghiona a Howitta, působí to místy jako scénář ekonomického thrilleru. Firmy se v jejich rovnicích rodí a umírají, stejně jako nápady, které je pohánějí. Konkurence není krutost trhu, ale mechanismus, který chrání společnost před stagnací. Bez ní by se inovace proměnily v muzeální exponát.

Možná i proto působí letošní Nobelova cena tak aktuálně. V éře, kdy se ekonomika mění z továrny na data, kdy centrální banky tisknou jistotu a vlády přetvářejí trhy podle ideologických map, působí ocenění „kreativní destrukce“ skoro subverzivně. Připomíná, že skutečný růst se nedá naplánovat. Dá se jen umožnit.

Nobelova komise tak paradoxně ocenila neposlušnost – schopnost bourat staré struktury, které kdysi samy znamenaly pokrok. A možná tím zároveň vydala nejdůležitější ekonomické varování roku: svět se může snažit zpomalit změnu, ale nezastaví ji.